O DUCHOVNÍ PRAXI

Oficiální postoj je, že vše duchovní je nevědecké. Přesto se stále více lidí zajímá o duchovní život. Jaké je ale naše poznání duchovních věcí? Stačí se jen vzdělávat? V čem tkví skutečná cesta? A proč není možné poznávat duchovní světy vědecky? Na tyto otázky jsem se přišel zeptat Rogera během jeho nedávné návštěvy Prahy.

I přes velké množství náboženských, filozofických či duchovních knih, které čteme, a přednášek, které posloucháme, v nás zůstává spousta nejistoty a nevyjasněných otázek. Proč je tomu tak?

To proto, že při svých úvahách vycházíme z omezeného stavu našeho vědomí.

Naše mysl je ovlivněna mnoha názory a zkušenostmi převzatými od rodičů, sourozenců, od přátel, od učitelů, z rádia i z televize. Zejména v dětství jsme přebírali spousty informací od druhých naprosto nekriticky. Mám na mysli především veškeré názory na život, na smrt, na smysl věcí, na způsob fungování světa, na to, co je dobré, co je špatné, co je nevýhodné, co je štěstí, jak být úspěšný, co je fajn, co je "hustý", co je "out" atd.

A není přirozené, že si svobodně utváříme vlastní náhled na svět?
Tyto hodnoty a myšlenky jsme si ale nestanovili sami, převzali jsme je od svého okolí a přijali je jako hotová fakta. A jako taková se trvale usídlily v našem vědomí a podvědomí. Dodnes jim podléháme. Takže i když si třeba stokrát vyslechneme hlubokou moudrost od výborného duchovního učitele, učení, které je jasné, logické a dává smysl, stejně nejsme schopni zlepšit svůj život, změnit své návyky nebo smazat své pochybnosti, které jsou v nás hluboce zakořeněné.

Je pravda, že když si přečtu knížku nebo se vrátím z nějakého kurzu, mám pocit, že jsem se něco naučil, ale stačí, abych se vrátil do zaměstnání a už za pár dní řeším tytéž problémy, co předtím. Proč nám to nové nevydrží trvale?
V našem omezeném bdělém vědomí zkrátka nemáme možnost informace z podvědomí smazat nebo změnit, protože k nim nemáme přístup. V běžném denním vědomí je naše mysl orientována na vnější svět a činnosti v něm. Abychom mohli účinně pracovat s naším podvědomím, musíme se umět ponořit do hlubších úrovní svého vědomí, své osobnosti. K tomu slouží takové duchovní praxe, jako je modlitba a meditace.

Je tedy potřeba na sobě dlouhodobě pracovat, protože jednorázové akce jako přednáška, seminář nebo kurz nemají dlouhodobý efekt?
Uvědomme si, že člověk, který se nevěnuje pravidelné duchovní praxi, nemůže udělat duchovní pokrok, nemůže změnit svůj vnitřní stav k lepšímu, nemůže zkvalitnit svůj život a nezbaví se pochybností a nejistoty v názoru na svět, protože zůstává omezen svými návyky a hluboce zakořeněnými názory z minulosti.

Vědomě se rozhodneme ke změně, ale podvědomě zůstáváme jako dřív. Takže pro mnoho lidí je duchovní pokrok jen iluzí jejich rozumu?
Ano. Je potřeba mít na paměti, že většina lidí dnes, ať již se považují za duchovní nebo ne, se nachází v omezeném stavu mysli! Protože v tomto stavu je naše snaha o duchovní poznání a pokrok ovlivněna mnoha nedostatky, je spousta lidí, kteří se považují za duchovní nebo za "ezo", ve skutečnosti jen obětí vlastní iluze o sobě samém.

Prvním nedostatkem je, že se nutně dopouštíme omylů. Například v Indii byl Mahátma Gándhí považován za velkou osobnost, ale i on se dopustil mnoha omylů. Např. na konci života ho jeho pomocník varoval: "Mahátmo, nechoď na shromáždění do Nového Dillí, moji přátelé říkají, že je to nebezpečné." Gándhí ale neposlechl. Trval na svém a byl zabit. Chybují dokonce i takové osobnosti jako Václav Havel, Michael Jackson, Matka Tereza, Stephen Hawking a další. Chybovat je lidské. To je hlavním z nedostatků podmíněné mysli.

Dobře tedy, v podmíněném stavu všichni chybujeme. Jaké je další naše omezení?
Dalším nedostatkem je sklon podléhat iluzím. Iluze znamená vnímat něco, co není. Vnímáme, že slunce se otáčí kolem země. Říkáme: "slunce už vyšlo," nebo "slunce za chvíli zapadne," ale to není pravda. Slunce stojí, to země se otáčí. Také si většinou myslíme, že čas plyne, říkáme: "časy se mění," atd. Když proneseme třeba: "Ráno mi to uteklo rychle, ale ta poslední hodina se hrozně vleče," dáváme tím najevo, jak velmi jsme mimo realitu. Ve skutečnosti prostor i čas stojí, to my se hýbeme. Jiný příklad, záchodové prkénko. Záchodové prkénko považujeme za nečisté. Klidně si položíme svačinu na svůj pracovní stůl, ale na záchodové víko bychom ji nikdy nedali, ačkoliv je tam mnohem méně bakterií než třeba v kuchyni. Že je váš obývák čistý a záchod nečistý, je naprostý omyl! Dále, snad každý pokládá své tělo za sebe sama. Zeptám-li se vás, kdo jste, odpovíte: "Jsem pan Novák, jsem elektrotechnik, otec dvou dětí, bydlím tam a tam." To všechno je v podstatě ztotožňování se s tělem. My však nejsme toto tělo. I to je jen jednou z mnoha iluzí, ve kterých každý den žijeme.

Pravda, některým iluzím podléhám více, jiným méně, ale uznávám, že je to tak.
Jiným nedostatkem omezené mysli je sklon k podvádění. Každý člověk, který není duchovně probuzený (nachází se ve svém podmíňěném stavu mysli) má sklon k tomu, aby podváděl ostatní. Hlupáci předstírají, že jsou géniové a doufají, že jim na to okolí skočí. Chytří lidé však využívají svůj rozum proti méně chytrým. A i to je podvod. Avšak i průměrný člověk se rád vydává za velice inteligentního. Ačkoliv již bylo konstatováno, že chybuje a podléhá iluzím, přesto nepřestává teoretizovat: "Já myslím, že je to jinak, že je to tak a tak..." Přitom nezná ani svou vlastní situaci. Píše články, vydává filozofické knihy a považuje se za osvíceného, ačkoliv je nedokonalý. To je jeho nemoc. A také je to podvádění.

Je to naše ego, které se snaží prosadit stůj co stůj...

Ano.

Je ještě nějaké jiné omezení?
Dalším nedostatkem je víra v naše nedokonalé smysly. Jsme velmi pyšní na své oči. Často se stává, že se lidé vyzývavě ptají: "Můžete mi ukázat Boha?" Jsou však jejich oči schopny uzřít Boha? Nikdy Ho nespatříme, protože k tomu nemáme oči uzpůsobené. Nedokonalé oči nemohou vidět dokonalého Boha. Stačí, nastane-li v místnosti náhle tma, a neuvidíme ani své vlastní ruce. Jaká je tedy naše schopnost vidět? Velice omezená. Nemůžeme tudíž očekávat, že se těmito nedokonalými smysly dobereme pravého poznání. 

Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Myslím, že to zatím stačí. Co tedy s tím?

V tomto omezeném stavu se všemi jeho nedostatky nemůžeme dosáhnout dokonalého duchovního poznání. Proto je potřeba denně se věnovat duchovní praxi. Meditaci a modlitbě. Meditací však nemyslíme přemýšlení nad filozofickým problémem, ani rozvíjení své fantazie či toulky astrálem. Podstatné je, že se upokojíme, zklidníme tělo, emoce i myšlenky, zapomeneme na prostor i čas a zůstane jen čistá přítomnost vědomí, tady a teď. Teprve zde začíná skutečná meditace... A modlitbou nemyslíme formulace svých žádostí a přání, ani drmolení afirmací či opakování manter. Skutečnou modlitbou je schopnost očistit a otevřít své srdce (nebo sluneční pleteň) a naslouchat v sobě vyššímu vedení či "hlasu z hůry". Přirozeně zjasnit a rozšířit své vědomí, vnímat a následovat... a také poděkovat. Jak řekl jeden moudrý muž: "O trvalé hodnoty je třeba trvale usilovat." Jen díky pravidelné duchovní praxi se můžeme skutečně duchovně probudit a posunout. 

Ano. Ale opakuji, že ne ledajaká meditace, pouze ta, která nás hluboce upokojí. A ne ledajaká modlitba, pouze ta, která vyjadřuje náš nejčistší vnitřní postoj, která vychází z našeho nitra. 

Blaze těm, kdo působí pokoj...

Blaze čistým v srdci...

(Evangelium podle Matouše 5.8,9)

Děkuji za rozhovor. JD