Alchymie
Jako je astrologie původcem dnešní astronomie, je alchymie zdrojem fyziky i chemie. Ovšem smysl a dosah alchymie je opět daleko větší. Mohlo by se zdát, že alchymie se dávno stala přežitkem, ale tak tomu samozřejmě není. Jen není mnoho dostatečně odhodlaných jedinců, kteří by byli ochotní věnovat úsilí a čas studiu a výzkumu tajů této dávné vědy.
Výraz alchymie pochází z arabského al-kimijá - كيمياء a je jakýmsi pozemským protějškem nebeské astrologie. Alchymie zkoumá zákonitosti živé i neživé přírody, člověk je zde vnímán jako malý vesmír, mikrokosmos. Je
to tedy synteticky zaměřená celistvá věda odvozená z přírodní filozofie. Odpovídá
dnešním holistickým konceptům poznávání. Vychází z nauky o příbuznosti a
přeměnách látek a zaměřuje se na proces zdokonalování přírody, zkoumá
přirozenost těl a jejich proměňující se sílu. Úsilím alchymisty je dosáhnout
završení přírodních dějů a participace na nich, čímž lze dojít k vysvětlení
souvztažností těchto procesů. Své snahy alchymisté označují jako Opus Magnum – tedy "Velké Dílo". Představa růstu a zrání ukazuje na přirozenost, že člověk nemůže
udělat strom, ale může se podílet na jeho pěstování a v přeneseném slova smyslu
na Dílu božském. Z alchymie vychází i dnešní medicína, psychologie atd.
Tradice
alchymie se opírá o archaické vědění, jehož původ se klade před potopu světa, a
které bylo bohatší než je dnešní poznání. Jeho zbytky lze vypátrat v
hermetické filozofii. Další zdroje lze najít v egyptské mysterijní tradici.
Samotné dějiny této vědy podléhají četným interpretacím o jejím původu a
cílech. Shoda panuje v metalurgické a obecně technologické koncepci. To je
ovšem jen zlomek spektra, jímž dějiny alchymie prošly. Podle legend
bývá objev alchymie připisován egyptskému bohu Thovtovi, vyslovovanému též Thót, Thoth, Tehut, Tahuti nebo Djehuti, autoru 42 knih obsahujících veškeré vědění, včetně tzv. Smaragdové desky. Tyto
knihy byly údajně ztraceny při katastrofě v Alexandrii roku 390. Řecká tradice
připisuje autorství spisů a Smaragdové desky Hermovi Trismegistovi, který měl
být králem v egyptských Thébách. Obě tradice se shodují na oblastech jeho
působení, jimiž byli lékařství, výklad snů a průvodcovství duší.
Se
zánikem západořímské říše se toto učení obohacené o některé myšlenky
helénistických filozofů dostaly dále na východ, kde je přejali a upravili
Arabové. Arabští alchymisté se kromě života kovů a filozofie začali zabývat i
přípravou elixírů. Arabská alchymie se koncem 12. století dostala přes
Španělsko do Evropy. V Evropě se
dále rozvíjela a byla akceptovanou metodou poznávání přírody až do 18. století.
Nezřídka však přitahovala rozličné podvodníky a šarlatány a s prosazováním
vědeckých metod a postupem poznání v oblasti přírodních věd zejména v 19. století
začala být alchymie považována za nevědeckou disciplínu.
V českých zemích dosáhla největšího věhlasu v období vlády císaře Rudolfa II., kdy také Praha byla hlavním městem alchymie té doby a někdy proto v této souvislosti bývá označována jako „středověká Alexandrie“.
Původně nedocházelo k vnímání dvou stránek alchymie, praktické (exoterní) a kontemplativní (ezoterní). Takto kategorizovaný pohled byl možný až v pokračující alchymii 19. a 20. století, do té doby mezi kontemplativní a praktickou stránkou nikdo vědomě nerozlišoval. Za exoterní proud bývají považovány praktické činnosti např. spagyrie – výroba látek, léků (Paracelsus), chemická technologie. Podle Fulcanelliho je naopak pravá alchymie ezoterickou, kontemplativní vědou. Novodobí alchymisté (např. Frater Albertus) se přesto nevyhýbají chemickému experimentování a výroba Kamene Mudrců je stále živým tématem.