Filozofie

Často slýcháme: "moje, tvoje, jeho filozofie - to je, jak jednat a myslet..." Každý člověk nutně potřebuje svou filozofii jako denní chléb. Prostě, jak člověk vidí svět. Jako takový pohled na svět je filozofie přirozeně subjektivní, libovolná, nezávazná, relativní. Spočívá na osobních zkušenostech, na něž se nelze dále tázat, ale mohou se měnit v každé době za jiné, nové zkušenosti. Ale je toto skutečně filozofie?

Výraz filozofie vychází z řeckého filosofia - φιλοσοφία a znamená "láska k moudrosti". Sokrates sice nebyl prvním filozofem v dějinách lidstva, ale byl jistě výjimečným filozofem. A navíc to byl právě on, kdo zavedl termín "filozofie" jako protiklad k dosavadnímu "sofizmu". Filozof je vlastně mystik, který díky svému hlubšímu vhledu začíná pochybovat o běžně uznávaných "pravdách", tedy doměnkách, dogmatech, mýtech a memech. Díky svým pochybnostem se začíná dívat na věci nově, prověřuje, hledá a přichází na souvislosti, zákonitosti a nebo poznatky, které nebyly dosud známé. Tak dává filozofie podnět vědám, aby znovu a důkladně zkoumaly svět. Filozof je tedy člověk usilovně hledající pravdu skrytou za vším kolem nás i uvnitř nás. Vědomé hledání původu a smyslu věcí i samotného života. Okouzlení celým bytím, právě to je počátkem filozofie.

Od věd, které kdysi z filozofie vzešly, se filozofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat, jednak volnější metodou. Moderní vědy se omezují na to, co lze bezpečně doložit, vyzkoušet experimentem, modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého, pokud příslušné metodě rozumí. Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba děti – například, co je věda, co je to pravda nebo proč se nemá lhát. Naopak od poezie a literatury se filozofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, ale hlavně tím, že každé své tvrzení musí umět nějak obhájit, tedy vysvětlit, proč říká to, co říká.

Původ evropské filozofie

Všechny lidské kultury měly a mají svoji tradiční moudrost, vyprávění, básně a přísloví, která se v dané společnosti přijímají jako autorita. Na to, co říkají, se nelze zeptat „proč?“ Potíž začíná tam, kde na sebe dvě různé moudrosti narazí: která z nich teď platí? Právě v takové situaci v oblasti řeckých měst vznikl někdy v 6. století př. n. l. nový způsob hledání či „touhy po moudrosti“, který se neopíral o Homéra ani Hésioda, nýbrž snažil se přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka vlastním rozumem a diskuzí. Rozum je totiž všem lidem společný a – jak říká Descartes – „mezi lidi nejlépe rozdělen“. Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost, nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat.

Filozofie v tomto užším slova smyslu se tedy vyznačuje tím, že žádný názor ani tvrzení nemůže přijmout jako nepochybný a musí se vždycky ptát: je to opravdu tak? A proč? Na druhé straně jí nic nebrání zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale také kritizovat a hodnotit. Věda vám popíše třeba celý viditelný vesmír, ale jen filozofie vám může pomoci hledat jeho smysl.

Moderní doba

Ve 20. století se začal název filozofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované náboženské systémy a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filozofii indické, čínské nebo africké. V anglicky mluvící oblasti se běžně hovoří i o „filozofii“ ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se přenáší i k nám. Toto už ale není skutečná filozofie. Na druhou stranu skutečná filozofie v současnosti opět nabývá na významu, protože díky televizi a internetu dostává každý člověk na planetě informace, se kterými si věda neví rady. Více a více lidí tak hledá možné odpovědi a východiska pro svůj život v novém tisíciletí. Osobně doufám, že také díky vědomství se nám to bude stále více dařit.